Jak napsat román o nejdramatičtější době života, kterou byly pro mne, sedmnáctiletého gymnasistu, poslední měsíce druhé světové války, únor až květen 1945?
Oba moji rodiče, kteří pomáhali příteli Vladimíru Petřekovi, kaplanu chrámu Karla Boromejského v pražské Reslově ulici, zásobovat po atentátu na Heydricha v kryptě ukryté parašutisty, mohli žít od června 1942 jen dík tomu, že vydržel mučení gestapa a neprozradil svou síť. Celých třicet měsíců jsem vnímal, že každý náš den může být poslední. Němci chystali krvavé finále, Češi krutou odplatu. Hledal jsem pro obě strany dvě hlavní postavy, které se tehdy ještě mohly stýkat, a našel jsem je v českém a německém kriminalistovi, úředně přinuceným ke spolupráci. Tak mohl vzniknout příběh o zrůdném mučiteli, jaký by i v té nenormální době normálně skončil na šibenici, ale že v čase konečného běsnění začne místo opuštěných žen krutě vraždit Němce, stává se pro mnohé hrdinou pražského povstání — jev, jenž se v dějinách opakuje: osudové chvíle lidstva jsou i hvězdnými hodinami vrahů. Zdánlivě kriminální román chce tedy zkoumat cítění, myšlení a jednání lidí, kteří se stanou ořechem v louskáčku děsivě vyšinuté doby, a přece v sobě najdou dost síly, aby ubránili před rozdrcením alespoň duši.