Když roku 1999 vyšla ve Spisech Josefa Škvoreckého (svazek 13) detektívka Krátké setkání, s vraždou, první společná románová práce manželů Škvoreckého, četli jsme na záložce: "Máme detailní synopsi druhé detektivky s pracovním názvem Krátké setkání po letech. Odehrává se o deset let později, takže Lucince a Nikolce (samozřejmně se zas dostane do Kanady) už je jí patnáct. " Stalo se, jen název je jiný: Setkání po letech, s vraždou. Lucince a Nikolce je skutečně o deset let víc, jsou z nich patnáctileté slečny, věk s nimi přijatelně (ale ne nepřípustně) cloumá. Roky nestály ani dalším dobře známým postavám. Setkáme se tu ovšem s rodiči Lucinky, tedy i s detektivkou "z libosti", autobiografickou paní Annou Lomnickou (stále vlastní prosperující kadeřnický salon) a s její dobráckým manželem, zubním lékařem Tonym, s Nikolčinou matkou Martou (výhodně a možná i šťastně provdanou), s nadmíru sympatickým inspektorem Haroldem Sinclairem, stále platonicky zamilovaným do hraběnky Anny, a řadou českých i jiných imigrantů a Kanaďanů. Těch postav je požehnaně, každá má své mateřské znamení, je individualizovaná, nejde o figurky na detektivní šachovnici, ale o lidi něčím zvláštní a nejednou i pozoruhodné.

Zkušenost z první detektivky je zúročena. Ta nová je ještě bohatší než ta první: situacemi, provázaností postav, jazykem. Vyprávěna je v dramatickém spádu, je plná drobných překvapení, milostných zádrhelů i velkého podvodu. A navíc: podává ještě výraznější obraz o jisté vrstvě torontské společnosti, ale také o krajině za obvodem města, o celém tom milieu, v němž je dáno hrdinům, postavám a postavičkám knihy žít a některým také snít (ano, objeví se v knize i vzpomínka - na pražského kriminalistu pana Borůvka)...