Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů.
V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie.
V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.
