V úterý 13. února 1945 krátce před 22. hodinou se v Drážďanech rozhoukaly poplachové sirény ohlašující nepřátelský nálet. Drážďanští tomu za předcházejících pět let již uvykli. Výstražné signály totiž téměř pokaždé byly plané. Navíc bylo patrné, že se kvapem blíží konec války. Tentokrát se však obyvatelé tohoto proslulého evropského města mýlili. O deset minut později svrhly letouny Mosquito 627. perutě nad Drážďanami značkovací světlice. Oblohu nad nechráněným hlavním městem Saska neprohledávaly světlomety. Protiletadlová děla, upravená k vedení pozemních akcí, se z větší části přesunula na východ, aby pomáhala čelit postupujícím sovětským vojskům. Dvě hodiny poté svrhlo 796 lancasterů RAF a 311 amerických létajících pevností na město přes 4500 tun trhavých pum a zápalných zařízení. Ve strašlivé ohnivé bouři zahynulo nejméně 25 000 obyvatel a historický střed města se octl v troskách. Zkáza postihla oblast o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních, kde se nacházelo nesčíslné množství historických pamětihodností a uměleckých děl. Tato Popeleční středa přestala být pouhým symbolem. Zanedlouho ji zastínilo jen svržení atomových pum na Japonsko. Taylorova kniha je po dvaceti letech prvním mimořádně zdařilým pokusem celou událost všestranně vylíčit a zhodnotit. Autor čerpal mj. z archivů a zdrojů zpřístupněných až po pádu berlínské zdi, mluvil s příslušníky spojeneckých leteckých posádek (dnes už většinou osmdesátníky), s drážďanskými občany, kteří nálet přežili, s německými vojáky i uprchlíky z východu a uvádí pozoruhodné části jejich výpovědí. Vytvořil tak nejúplnější obraz proslulého města, jeho obyvatel i jeho osudu.
