Největším omylem A. T. bylo, že všechny absurdity, které se mu v životě přihodily, považoval za něco nesrozumitelného a tajného. Teprve když začal brát svůj život s nadhledem a ironicky, zbavil se svého zděšení. Vypráví o tom s černým humorem, jako by žongloval s magickými bublinami.
Hrdina příběhu hledá svoji identitu unikající v proměnách emocí a pod tlakem událostí, které zasahují do jeho života. Už od dětství ho občas straší, že vše se jakoby opakuje. Jaké šance mají dnes city mužů? A co o nich vědí ženy hrnoucí se kupředu? Vyměňují si role s muži a štěstí a lásku nepostrádají. Před cílem však ztrácejí půdu pod nohama a nemohou na něj dosáhnout. A podobně vnímá svůj život A. T. Když má na dosah vzorec svého štěstí, začne tápat, co do vzorce dosadit. Tímto způsobem se vyrovnával s dětstvím, láskou, rodičovstvím i společností, ve které žije, a s odstupem mu každá kapitola vlastního životopisu připadala jako komedie. V jeho vyprávění jsou samá překvapení. Za drsnými slovy se skrývá citlivá duše, za cynickým pohledem na ženy vězí touha po opravdové lásce, za intelektuálním odcizením je potřeba sounáležitosti s přáteli, partnerkou, potomky. Přes internet to ale trvale nefunguje. Kam jsme se jako lidé dostali, když se před námi konečně otevřela tolik očekávaná svoboda? Žijeme v digitálně splašeném světě a vůbec si nerozumíme. A. T. hledá důvěryhodné opěrné body komunikace i původní význam slov, a tím se čtenářům vryje do paměti a vstoupí jim svým příběhem do srdce.