„Lásko prokletá, za pár slov a vět vezmu kletbu zpět, pamatuj, že kletba byla jen marná obrana, píseň ohraná, vykotlaný kmen, roztočí se zas naše ruleta, počkej do léta, to je její čas, lásko prokletá…“ Ukázka písně, kterou mnoho z nás zná, nás přesvědčuje o tom, že Hana Hegerová není jen zpěvačkou, ale umí těmto básnickým textům vdechnout život jako málokterý interpret. Slova, která jdou mnohdy až na dřeň života, umí dokonale prožít a prožitek přenést na posluchače. Je to její dar vycházející nejenom z genetické výbavy, ale především z životních zkušeností. V podání šestnáctileté zpěvačky by takové písně nemohly mít sílu a obsahu bychom nevěřili.
Život Hany Hegerové byl pohnutý. Narodila se sice do bohaté rodiny bankovního ředitele, v dětství tedy žádnou bídou netrpěla. Tím, že byla jedináčkem, však pociťovala samotu, proto se věnovala různým koníčkům (v dětství především baletu) a učila se jazyky. Baletu se však kvůli nemoci musela přestat věnovat. To ji nějakou dobu velmi mrzelo. Časem se pro své komediantské nadání, projevující se již odmalička, rozhodla stát herečkou. Absolvovala herecký kurz při konzervatoři a vcelku brzy se jí narodilo dítě. Pro zhoršenou životní (rodiče se rozvedli) i politickou situaci si však už nežila po materiální stránce jako v bavlnce. Byla odkázána na sebe a na svůj příjem z divadla, který byl u začínající herečky velmi nízký.
Osud tomu tak chtěl, že nevnímáme Hanu Hegerovou jako herečku, ale zpěvačku-šansoniérku. Zahrála si sice v několika filmech, ale ne každý by si vybavil filmy s ní. Její jméno se pojí také s divadelními prkny (Semafor, Rokoko). Ovšem jako zpěvačka má u nás i v cizině velké jméno. Francouzi mají Edith Piaf, my máme Hegerovou.
Kniha Miroslava Graclíka se snaží představit život a kariéru této významné zpěvačky a osobnosti české kultury v detailní biografii, která je prokládána množstvím fotografií, citátů a rozhovorů. Obsahuje také kompletní diskografii a filmografii.
