Jagellonská epocha představuje výraznou kapitolu našich dějin, obestřenou řadou mýtů. Autor pozorně sleduje život a činy Vladislava II. a odmítá rozšířenou představu o slabošském králi, neopomíjí jeho dlouholetého soka Matyáše Korvína a poté krále-dítě Ludvíka, který zahynul u Moháče. Líčí vnitřní vývoj království, formování stavovské monarchie, spory šlechty s městy včetně pražského povstání (1483) či svatováclavské smlouvy. Vladislav, ač od roku 1490 panoval i v Uhrách, na české země nezapomínal, jak svědčí i výstavba Pražského hradu.

Text dále popisuje hospodářský vývoj (mj. poslední, jáchymovskou konjunkturu stříbra včetně ražby tolarů) a konfesijní proměny, spojené s příchodem německé reformace. K životu ve městech i na venkově patřily i přírodní katastrofy, stejně jako školství, kulturní a umělecká tvorba, kdy se v tzv. vladislavské epoše prolínala pozdní gotika s příchodem renesance.