»Vždycky se dívej, co děláš,« řekl pan asistent. Prsty mé levé ruky objímaly plíci vyňatou z vyzáblého těla s mučednicky vyčnívajícími obrysy žeber. Horní část plíce pružila a vyklenovala se, přestože byla prostoupená černým vazivem. Poplicnice, u zdravých lidí jemná a průsvitná, se proměnila na tlustou, bělavou vazivovou vrstvu se šupinami vápenných uloženin.
»Netlač na nůž, řezej tahem, ať ti nic nestříkne do obličeje,« pokračoval. »Mně se to stalo. No, a za šest neděl jsem měl na plicích stín a pak jsem rok ležel.«
Plíce trochu zaskřípěla, řez se otevřel. V projizvené tkáni horního i středního laloku byly nepravidelné dutiny. Do některých by se vešel lískový oříšek, do jiných meruňka. Na vnitřních stěnách měly nažloutlou i bělavou drť. Nádherná, jemňoučká, krajkovitá plicní tkáň mezi nimi zmizela. Průdušky byly zohýbané, některé z nich do dutin volně ústily, jiné byly zajizvené.
»Už jsi viděl kavernózní tuberkulózu?« zeptal se pan asistent. »Kultivuje se takhle...«
Natáhl se do skříňky se skleněnými stěnami a vyndal tři zkumavky s korkovými zátkami, z nichž dovnitř vyčníval drát na konci obalený trochou vaty. Obratně drát vyňal, koncem nabral trochu drti a vsunul jej zpět tak, aby se ničeho nedotkl.
»Neskáčou,« poznamenal na adresu neviditelných mykobaktérií, které proměnily plíce na bludiště dutin a jejich nositele dopravily na pitevní stůl, »ale živoučké budou náramně.«
Byl jsem v třetím ročníku medicíny. Oči vykulené, pusa údivem otevřená. Mládí. Všechny strázně, nemoci a smrt se týkají někoho jiného.
OBSAH:
Stín dámy s kaméliemi
Buňka zešílela
Smyk
Terorista číslo 4346
Taková malá molekula
Červená a černá
Rub a líc
V zajetí stresu
Lehce si užívám
Kam půjdeme dál, pane barone?
O umírání a smrti
