Včera v noci se mi zdálo

   Polemická studie autora, který proti sobě staví na jedné straně Freudovu psychoanalýzu a Jungovu teorii archetypů, a na druhé straně svou vlastní fenomenologickou koncepci výkladu lidského snění. Jediným záměrem předkládané knihy je, poskytnout terapeutům poučení a vycvičit je v tom, jak přiměřeně pomoci nemocnému, neuroticky nesvobodnému člověku. Setkal-li se tento záměr s určitým úspěchem, je to nepochybně díky tomu, že se snový svět chápe vážně jako něco, co patří nejvlastnější lidské „skutečnostzi“. To se pak mohlo podařit jen proto, že se nejprve uvážilo, co „skutečnost“ ve svém bytostném původu vůbec je. Přitom se dostavil jakoby sám od sebe vhled, že i to, co se dává snícímu člověku, je něčím takovým, co obdobně jako danosti našeho bdělého světa vstupuje do své přítomnosti v odkrytosti světově otevřeného zaznamenávání, jako které existujeme ve své nejvlastnější povaze, a tam zůstává.