Monografie se zabývá problematikou konstrukce etnické identity a kolektivní paměti, jež je sledována na pozadí biografických vyprávění nejstarší (mezi)válečné generace českých Němců, kteří po nuceném vysídlení většiny německy hovořícího obyvatelstva z Československa po roce 1945 zůstávají z různých důvodů v zemi svého původu, v tomto případě konkrétně v oblasti Chomutovska. Hlavním záměrem je odkrýt kolektivně sdílené obrazy minulosti a významné identifikační atributy, jimiž aktéři tohoto vzpomínkového společenství formují svou etnickou identitu. Vzhledem k pohnutým dějinám 20. století, jejichž očitými svědky se naši vypravěči stali, se jako klíčové ukazují vzpomínky na válečné a poválečné dění, kdy se důležitou komponentou kolektivní paměti a identity dané generační skupiny stalo především vyrovnávání se s traumatem viníků a obětí. Dále kniha zachycuje možné podoby konstrukce etnické identity u zástupců následujících dvou generací, kteří se nacházejí na pomezí češství a němectví nebo se již od německého původu svých předků definitivně odklonili.