Život po francouzsku
1 / 2
Nikdy jsem nevolil. Jde o princip, který nehodlám porušit. Až dosud jsem odolal každému pokušení, všem snahám vyvolat ve mně pocit viny, vyvést mě z rovnováhy, všem tlakům, vydírání, přívalu nejrůznějších chytristických argumentů a držel se jediné písně svého skrovného breviáře, jelikož jsem si byl vědom toho, co od roku 1968 ví každý: jak málo záviděníhodnou kongregaci dokážou volby lapit do sítí. A tak jsem se jich zatvrzele neúčastnil. Možná to bude některým bystrozrakým připadat poněkud krátkozraké, ale vždycky jsem byl pro jasný, koncizní souzvuk. Bylo by nepatřičné se zde šířit o důvodech. Řekněme prostě, že kromě neporušitelnosti této zásady se za Páté republiky neobjevil ani jediný zájemce o voličský hlas, kterému bych já s radostí svěřil klíčky od svého auta či domu, zkrátka člověk, s nímž bych chtěl strávit týden prázdnin anebo s nímž bych si chtěl třeba jen zarybařit.