Okřídlená duše
1 / 2
NIKDY SI MRTVÝCH NEVŠÍMEJ. NEDÍVEJ SE NA NĚ, NEMLUV NA NĚ, NEPŘIPUSŤ, ABY VYCÍTILI TVŮJ STRACH. NIKDY SE NEDRUŽ S TĚMI, KOHO DUCHOVÉ PRONÁSLEDUJÍ. A NIKDY, NIKDY NEPOKOUŠEJ OSUD!
A pak jsem to uviděla. Těsně za proudem bledého měsíčního světla se vznášela mlžná, snová postava. Devlinův duch. Dítě. Zpočátku jsem se domnívala, že mám vidiny. Modlila jsem se, aby ho moje předrážděná fantazie upředla z mého nejbytostnějšího strachu. Ale ta dívenka tam byla. Přes tmu jsem cítila ledový oheň jejích očí. Houpačka i větrné zvonky teď byly potichu. Kromě vyděšeného tlukotu vlastního srdce jsem neslyšela vůbec žádný zvuk. Přinutila jsem se zůstat u okna, jako bych nedbale vyhlížela do zahrady. Avšak v okamžiku, kdy můj pohled zabloudil od příznačného dítěte jinam, vycítila jsem jeho hněv. Skrze mlžnou auru vyhlížela její pleť průhledně a z hlavy jí splývaly rozcuchané havraní kudrny. Na sobě měla světlomodré šaty a za pasem snítku jasmínu. Když zvedla ruku a ukázala na okno, kde jsem roztřeseně stála, na prstě se jí zatřpytil droboučký prstýnek. O tom, co má v úmyslu, se nedalo pochybovat. Věděla, že tam jsem. Věděla, že ji vidím. A dávala mi najevo, že to ví.